Návrat zpět není řešení
V minulém článku Moc rodových příběhů jsem psala o tom, jak užitečné je podívat se na postoje a sebehodnocení našich předků, protože to, jaký význam svým kvalitám a činům dávali, takové je i naše energetické dědictví. Buď se cítíme, malí, bezvýznamní, slabí a bezmocní, nebo se cítíme silní, máme na co navázat, o co se opřít. Ale může se i stát, že cítíme, že máme kořeny zkažené či žádné. Přičemž chci opět zdůraznit, že rozhodující je právě onen postoj, tedy to, jak naši předkové sami sebe vnímali nebo jak my je vnímáme, nikoli to, co skutečně udělali či prožili. Toho mnozí využívají a přepisují minulost, ať už slovně nebo "jen" energeticky, a tím získávají energii druhých na svou stranu.
Protože na nás tedy energie z minulosti působí a ovlivňují náš současný život, je logické a přirozené, že chceme, aby to, co na nás působí, bylo co nejvíce pozitivní a podporující. Je tu tedy mnoho práce, protože minulost prožitá na nízkém stupni vědomí, nedávala moc šancí pravdě a celistvosti, ale naopak nahrávala polovičatosti, nepochopení a dezinterpretacím. Navíc těch, kteří jsou v současnosti ochotni a schopni narovnávat energie minulosti, není mnoho.
Proto bych vám teď chtěla nabídnout jakousi páku, vyšší level duchovní práce. Je to posun ve vědomí, v perspektivě vnímání. Je to myšlenkový kotrmelec, který ale může způsobit zázraky.
Vezmu to úplně od začátku. My všichni máme schopnost tvořit svými myšlenkami, svou energií, svým vědomím. K tomu patří i to, že pokud něco vnímáme jako velké, silné, hodnotné, důležité, správné, tak to nabývá na síle a důležitosti. To, čeho si cení mnoho lidí, je nejcennější. To, co většina považuje za důležité, to se stává nejdůležitějším. To, co se jeví většině jako lepší, je obecně považováno za nejlepší.
Možná si teď říkáte, co je to za blbost, většina lidí se na ničem neshodne, takže to nemůže fungovat. Problém je, že na jedné věci je společenská shoda, aniž bychom si to uvědomovali. A tou je důležitost minulosti.
Lpíme na minulosti a to nám neumožňuje tvořit v současnosti. Posilujeme a glorifikujeme minulost, a proto má na nás obrovský energetický vliv a neumožňuje nám jít vpřed. Musíme se jí zabývat, věnovat jí svou energii a pak nám nezbývá energie na tvorbu nových věcí a nalézání skutečných řešení. Už dlouho přešlapujeme na místě, přežíváme, místo abychom opravdu žili. A přijde nám to normální. Dokud se nestane něco mimořádného, co vyžaduje úplně nový přístup a my zjistíme, že ho jako společnost nejsme schopni.
Ani si neuvědomujeme, čím vším minulost upřednostňujeme před aktuálností a novou tvorbou.
Lidstvo např. obecně přeceňuje význam zkušenosti. (A zkušenost = minulost.) Snažíme se chovat podle svých předchozích zkušeností, nikoli podle svého aktuálního cítění, vnitřního vedení, intuice. Dokonce své zkušenosti nekompromisně vštěpujeme svým dětem a říkáme tomu výchova a vzdělávání. Zdůrazňujeme dosavadní zkušenosti a poznání, čímž budoucí generaci otravujeme a zatěžujeme neúměrně vzorci a traumaty předchozích generací. Díky tomu se sice možná zvětšuje jejich šance na přežití, ale nikoliv na skutečně naplněný život. A o tom, že by takové děti přinesly světu něco opravdu nového, nemůže být ani řeč. Budou mít pocit marnosti jako generace před nimi.
Když nebudeme glorifikovat minulost, opěvovat moudrost předchozích generací, podporovat konstrukce, že dřív byl svět zdravější, lepší, čistší, nebudeme chtít oprašovat staré bohy, duchovní mistry, rituály a tradice, nebude na nás minulost mít takový vliv. Jakmile podlehneme jakémukoliv přesvědčení, že v minulosti bylo něco lepšího než je teď, že je třeba se k tomu vrátit a že dnešní svět je na scestí, jsme v pasti a hrajeme podle pravidel a energetických zákonitostí nastavených v minulosti. Pak tedy musíme přebírat, co je co a kde si vůči tomu stojíme my.
Je konečně třeba začít důvěřovat tomu, že jsme schopni v současnosti vytvořit něco mnohem lepšího, než tu kdy bylo. Že zrovna MY TADY A TEĎ na to máme. Zapomeňte na starověký Egypt, Atlantidu, duchovní tradice starých Keltů či Slovanů, různé držitele dávných tradic a moudrostí, starobylá energetická místa aj. To vše nás tahá do minulosti, která byla velmi rozporuplná. Když je uctíváte a vzhlížíte k nim, umenšujete se, oslabujete se a posilujete lecjaká samozvaná božstva. Pokud chcete objevit svůj potenciál, existují i jiné cesty, než se ohlížet zpět a přebírat a rozplétat minulost nitku po nitce.
Samozřejmě to všechno neznamená absolutně se odrhnout od minulosti, zavírat oči nad tím, co tu bylo. Je třeba zanechat stopy, vzpomínky, muzea, archivy, (ať už skutečné či energetické), aby ten, kdo bude chtít, informace získat, měl tu možnost. Už ale není potřeba to v takovém rozsahu vnucovat všem a dávat tomu takovou váhu a důležitost.
V minulosti to mělo svůj význam. Předchozí generace byly racionální, nebyly duchovně otevřené, tudíž si potřebovaly předávat informace a zkušenosti, aby se zorientovaly ve světě a zvýšily šanci na úspěch. Dnešní mladí lidé už jsou ale jiní. Současné děti mají jiné nástroje. Už nepotřebují být zahlcovány zastaralými návody na život. A stejně tak už je mnoho duchovně otevřených mezi dospělými. Ani ti nepotřebují návody, protože jsou schopni rozhodovat se aktuálně, podle toho, co cítí, a přicházet sami s novými a aktuálními řešeními. (V dnešní době, kdy se vede v médiích informační válka o interpretaci událostí, je to mimochodem nejlepší cesta, jak vypustit rybník všem manipulátorům.)
Zkušenost je důležitý rozměr života, ale nesmí být v převaze. Jakmile se poměr mezi zkušeností a aktuálností naruší, ze života se stane pouze přežívání, protože zkušenost hledá jistotu, bezpečí, stabilitu, nedává prostor pro vývoj, překvapení, objevy, zázraky.
Aktuální otázka tedy zní: Jak hodně se musíme vracet do minulosti, abychom mohli plnohodnotně žít a tvořit v současnosti? Jak dlouhé potřebujeme mít kořeny, abychom byli silní a zdraví?
Jsem přesvědčena, že odpověď je pro každého trochu jiná. Někdo potřebuje být více zakořeněný, jinému stačí tu a tam se dotknout země špičkami prstů. Tento článek je především pro ty druhé, aby věděli, že je v pořádku, pokud cítí, že už nechtějí sdílet v takové míře společné kořeny s ostatními, protože vše podstatné v sobě cítí aktuálně tady a teď. Pokud nebudou v tomto svém cítěni zpochybněni, budou silnější. A když na ně nebudou ostatní vyvíjet tlak, aby byli "nohama na zemi" a "drželi s nimi", nebudou ani muset unikat z této reality a budou ji moci více obohatit a třeba i přinést nová řešení, která svět odlehčí.
© Iva Uhlířová, 2021. Text smí být šířen, kopírován a používán pouze pro nekomerční účely, a to jen v nezkrácené podobě a s uvedením autorky článku a zdroje s aktivním odkazem.