Žít, či přežívat?

28.09.2020

To je, oč tu běží..., chce se mi zákonitě doplnit v duchu známého hamletovského monologu.

Vím, začínám trošku netradičně odpovědí na otázku. Nicméně otázka O co tady jde? Oč tu běží? mi byla v minulých dnech opakovaně položena. Zdá se, že mnozí duchovně hledající v posledních týdnech váhají a tápou nad smyslem současného vývoje, ztrácejí důvěru a optimismus a propadají pochybnostem.

Nic takového není na místě. Probíhá jen další nezbytná fáze našeho uvědomování a právě děláme jako lidstvo důležitý krok od forem k podstatě. A protože vím, že pochopení toho, co se děje, je důležité, pokusím se vám tady na tomto místě nabídnout alespoň malé nahlédnutí do energetického zákulisí současného vývoje.

Pokud nás znáte osobně, víte, že často zdůrazňujeme, že i duchovní zákonitosti a cesty podléhají vývoji. Připomínáme, že nic není fixní a že třeba duchovní cesta, která vznikla před několika sty nebo tisíci lety, tedy v úplně jiných energetických podmínkách, už nemusí být plně uplatnitelná a užitečná dnes.

Asi je to pro mnohé chronicky známou informací, ale pro jistotu připomenu, že se Země v minulosti dostala do velkého energetického propadu. V dobách, kdy energie postupně klesala, zanechali po sobě ti nejvědomější různé návody, jak udržet energii, jak s ní pracovat, jak ji navyšovat, případně jak udržet spojení s vyššími světy, od kterých jsme se díky propadu čím dál víc energeticky vzdalovali.

Většina těchto učení, postupů a technik je zaměřena na jednotlivce či určité skupiny "vyvolených", které měly potenciál překonat tíhu a omezení této reality a dosáhnout svým vědomím výše. A byly v minulosti jedinci, či dokonce celé civilizace, které to nějakým způsobem dokázaly, a ještě více bylo těch, kteří, přestože se snažili, to nedokázali.

Byla tu možná cesta "nahoru" za cenu poměrně velkého úsilí a vzdání se mnohých tzv. pozemských věcí, protože protitlaky byly značné. Čím energeticky těžší to tady v této realitě bylo, tím více toho musel člověk opustit a vzdát se toho, aby mohla alespoň část jeho energie, jeho vědomí vystoupat "nahoru". Když se člověk rozhodl pro symbolickou smrt už zaživa, pustil některé věci ve svém životě, měl větší šanci na tzv. nanebevstoupení či osvícení.

Byla to nepochybně důležitá vývojová fáze a každý pokus, každá objevená cesta a každá energie, která dosáhla vyšších vibrací byla cenným přínosem pro udržení života a vývoj Celku.

A tak to fungovalo ještě poměrně nedávno. Duše, které se v současnosti inkarnují, o tom hovoří jako o období získávání zkušeností a dat. A také mluví o tom, že se už dlouho připravovalo něco mnohem většího, komplexnějšího, protože z dlouhodobého hlediska dosavadní způsob pozvedávání jednotlivců nevedl k dostatečně rychlému posunu, naopak spíše prohluboval tíhu a beznaděj těch, kteří cítili, že tyto cesty pro ně nejsou.

Jak už jsem psala, postupem času bylo potřeba vzdát se mnohého "pozemského", aby měl člověk šanci dosáhnout "božského". Hmota a duch stály čím dál víc proti sobě. Ti, kteří se rozhodli pro věci pozemské, ovládali sice tento svět, ale duchovní svět se jim vzdaloval. A ti, kteří se rozhodli pro duchovní cestu, ztráceli postupně vliv na věci pozemské. Většina lidí se potácela někde mezi těmito póly, což prohlubovalo frustraci oběma směry.

A v čem je to dnes jiné?

Dnes jde o vzestup v co největším rozsahu. Jde o to energeticky otevřít, probudit, pozvednout co nejvíce lidí. Je to konec elitářství, konec čekání na různé Spasitele. Čím více lidí současně se energeticky zvedne, tím méně bude protitlaků, protože se rozmělní. Když půjde více lidí současně, bude také menší riziko, že ti, kteří jdou mezi prvními, budou kolektivně energeticky směřováni do role Spasitelů nesoucích kolektivní tíhu a přibitých na kříž.

Zároveň ale rozhodně nemá jít o žádný únik z této reality, jak to bylo v podstatě dřív, ale jde o to vzít co nejvíce energie z této reality s sebou, nevzdávat se. Jinými slovy povýšit, zvědomit i energie, které byly až dosud považovány za příliš fyzické, rozporuplné. Z nevědomého udělat vědomé, tedy nesmrtelné a životaschopné. Změnit tuto realitu od samého základu, udělat z ní to ježíšovské "království boží na zemi".

Nicméně je třeba počítat s tím, že čím více se duchovně otevíráme, tím více sílíme. Naše myšlenky, záměry, naše energie se rychleji stávají realitou. A tady se spousta lidí na své cestě zasekne. Tady je totiž třeba opustit ten tradiční vzorec malý člověk versus všemohoucí Bůh. Je to paradox: Spousta lidí energeticky zesílí, ale nechce přijmout zodpovědnost za svůj život, stále upíná své oči k nebi a čeká, že někdo shora za něj něco vyřeší. Je to jako by dítě, které už váží 50 kg stále očekávalo, že ho bude jeho matka nosit v náručí. Takoví lidé pak říkají, že je Bůh opustil, že je nespravedlivý a zpochybňují smysl svého bytí i života jako takového.

A to se teď mnohým děje. Vyrostli, stali se sami Bohy, ale chovají se jako malé děti. Proto můžeme vnímat jakousi stagnaci, to, že se vývoj jakoby zhoupl zpět. Lidé, kteří už byli připraveni a mohli, nepřevzali zodpovědnost a zůstali pasívními diváky života. Jsem překvapená, kolik lidí stále ještě čeká, že společenské změny přijdou samy, že je udělá Bůh, že jemněhmotné bytosti to nějak zařídí, pošlou energii - CVAK - a bude tu Nová Země.

Ale to je hluboký omyl. Nikdo z vyšších sfér nás nezachrání, pokud se nerozhodneme zachránit sami. Vyšší světy přinášejí inspiraci, impulzy, pochopení, ale tvorba je na nás. Rozjímat, meditovat, modlit se už nestačí. Pokud se má tato realita změnit, je třeba udělat i nějaké viditelné kroky v životě. Jde o to, aby se roviny bytí, které se rozpojily, oddělily, a někdy dokonce stály proti sobě, opět propojily v harmonický Celek.

Je čas přestat věci rozdělovat na duchovní a neduchovní. Nelze přes týden pracovat jen kvůli výplatě pro korporát a o víkendu jít na duchovní seminář a myslet si, že to stačí. Ani není řešením se vzdát veškerých moderních vymožeností a lidské společnosti a jít bydlet do lesa. To všechno jsou polovičatá řešení, která nepřináší skutečný vývoj.

Je potřeba hledat cesty k propojení. I když se to zdá nemožné. Potřebujeme, aby tu byli vědomí politikové, právníci, lékaři, ekonomové, vodohospodáři..., dokonce i řezníci a hrobníci. Aby i ty zdánlivě nejobyčejnější věci v životě měly duchovní rozměr. Pokud ty cesty nezačneme hledat, nic se nezmění. Duchovno zůstane na úrovni hobby, programu na víkend, úniku, "berličky" a my dál budeme bezmocně přihlížet, jak svět kolem nás sebevědomě řídí omezení jedinci.

Ano, dostali jsme se na pomyslnou křižovatku. Už toho bylo hodně pochopeno, zvědoměno, zvládnuto, ale je třeba jít dál. Nezůstávat ve starých kolejích, neusnout na vavřínech. Vývoj se zrychluje a je třeba plynout s ním a nepřestávat hledat, zkoušet. Každý den udělat další nový krok k oduševnění hmoty, k produchovnění této reality.

To, co v minulosti stačilo, už dnes nestačí. Dosud bylo cílem přežít, ale teď se nám otevírá možnost začít skutečně žít. To není totéž. Je třeba si připomenout, že současné struktury řízení státu a společenské normy podporují přežívání. Tak jsme si je nastavili, protože tak jsme až dosud žili. Proto musí projít důkladnou aktualizací a transformací. Samo se to ale nestane. Teď, kdy koronavirus otřásá všemi strukturami v základech, máme jedinečnou příležitost.

Je potřeba, abyste vy, kteří jste vědomí, vstoupili do života a přestali o sobě pochybovat. Bůh nás neopustil, ale jako svým dospělým dětem nám předal vládu ve svém království.

Už není na koho a na co čekat.