Polarita není boží záměr

07.11.2019

Často se setkávám s názorem, že Bůh stvořil Dobro a Zlo záměrně. Mnoho lidí je přesvědčeno, že jedno bez druhého nemůže být a že bez Zla bychom nevěděli, co je Dobro. Nepřestávám se divit, kolik z nás je stále ochotno věřit, že Bůh nás zkouší, že nám schválně dává do cesty překážky, abychom ukázali, jestli jsme dobří.

Přesvědčení, že růst a kvalita přichází díky setkání s těžkými situacemi, nebo dokonce s bolestí, je neuvěřitelně zakořeněné. Mnoho z nás dokonce věří tomu, že kdyby nebylo Smrti, nebyl by ani Život, že musíme být smrtelní, abychom byli stimulováni k tomu, abychom žili kvalitní život.

Opravdu si myslíte, že Bůh je psychopat, který si z nudy pořídil jakési výzkumné akvárium, do kterého stvořil nedokonalé živočichy a teď pozoruje, jestli uspějí a vyvinou se, když jim do cesty staví různé podněty?

Já jsem ale hluboce přesvědčena, že dokonalý a vševědoucí Bůh netvoří zmetky. (A zákonitě ani nemůže, když je dokonalý. ) Tvoří jenom dokonalost. Tvoří různé verze a podoby dokonalosti. Vím, že to může být pro někoho těžké přijmout, protože až příliš dlouho o sobě člověk uvažuje jako o nedokonalém a hříšném tvoru, kterého Bůh zavrhl. A není divu, protože lidská zkušenost, kam až paměť sahá, to potvrzuje.

Celé generace mají zkušenosti, kdy lidé evidentně dobří a poctiví, jsou stiženi ranami osudu. Dokonce jsou tu zkušenosti, že právě ti nejlepší trpí nejvíc a bývají zahubeni. A právě proto, že je to naprosto nelogické a neodpovídá to zákonitosti, kterou v sobě všichni cítíme, (že když tvořím dobro, dobro kolem mě roste a vrací se mi dobro), dospěli k závěru, že to musí být nějaký boží záměr. A začali domýšlet možná vysvětlení. Jako třeba, že Bůh měl Ježíšovu smrt v plánu, aby... a následují nesmyslné konstrukce zoufalého lidského rozumu, který se pokouší najít logiku tam, kde není.

Co když je to ale všechno úplně jinak? Vnímám, že Boží tvorba a boží řád vůbec s polaritou, s utrpením a se smrtí jako nástrojem růstu a vývoje nepočítá. Bůh tvoří a prožívá sám sebe v mnoha podobách. Tvoří varianty, odstíny, pestrost, mnohorozměrnost, variabilitu. Pořád ale ví, že to všechno je on. Proto asi logicky jeho pravá ruka nebude drtit a lámat jeho levou ruku, protože ten, kdo by utrpěl újmu, je zase jenom on. Jakékoli utrpení a bolest kohokoli, kdo je z jeho energie, nutně cítí a prožívá a nemůže dělat, že se ho to netýká.

Před několika dny, kdy jsem cosi v sobě řešila, se mi ozvalo v hlavě: Vesmír nebyl stvořen pro jednoho. Znovu se mi připomnělo, že vesmír je boží organismus, který na všech úrovních funguje jako celek, kdy každá jedna část ovlivňuje ostatní. Nelze se utrhnout a vydělit se a žít něco úplně jiného než zbytek. (Tedy samozřejmě lze, ale má to své důsledky.)

Všechno ve vesmíru bylo stvořeno tak, že je spolu spojeno, všechno se navzájem ovlivňuje a vše spolu komunikuje. Zároveň je každá stvořená část (bytost) v principu svobodná, protože Bůh sám sebe logicky nemůže omezit. Není to totiž technicky možné, aby se omezil a nevěděl o tom. Jakékoliv omezení je tedy z nejvyššího božího hlediska iluze.

Přesto naše životy ale vypadají jinak. Omezení, překážky a zánik jsou naší běžnou realitou. Jak se to mohlo stát? Jak je možné, že něco, co bylo stvořeno jako dokonalé, vnímáme a naprosto reálně prožíváme jako problematické, komplikované, bolestivé, omezující, neřešitelné...? Jak to, že zažíváme rány života, protitlaky, represi? Jak je možné, že umíráme?

Je to velmi prosté. Všichni jistě znáte ten stav, kdy se dva lidé potkají a zamilují se do sebe. Vidí krásu toho druhého a prostřednictvím svého milujícího partnera prožívají a vnímají i svoji krásu. Tím, že vnímají navzájem svou jedinečnost, krásu, hodnotu a potenciál, násobí energii a jeden druhého energeticky pozvedá. Tím jejich vědomí sebe sama roste, objevují nové stránky života a sebe sama, jejich tvorba je silnější a úspěšnější. Čím bezpodmínečněji se milují, tím více je to posiluje. Jsou propojeni, jsou v Jednotě. Tak byl stvořen vesmír. Jsme stvořeni, abychom mohli prožívat lásku - lásku k sobě v mnoha podobách - a skrze lásku tvořit pro sebe (a tím pádem pro svět) ještě lepší a lepší varianty života.

Ovšem v běžném životě se stane, že uplyne nějaký čas a z Jednoty je polarita. Čím méně jsou ti dva zamilovaní k sobě upřímní, otevření, autentičtí, čím víc přibývá toho, co si z různých důvodů neříkají a nechávají si to pro sebe, co neřeší a co si mezi sebou nevyjasní, tím víc se jejich světy od sebe vzdalují. Přibývá domněnek, vykonstruovaných myšlenek, pseudozdůvodnění, které mezi nimi začnou tvořit iluzi jinakosti, nekompatibility, oddělenosti. Až jednoho dne stojí zcela proti sobě a jeden nechápe druhého, zraňují se, mají pocit, že je ten druhý ohrožuje. Oddělí se a začnou proti sobě bojovat. Tím se ztratí poslední spojení, poslední vlákno vědomí Jednoty.

Čím blíž si v minulosti byli, čím byli více propojení a otevření, tím hlouběji se teď ve vzájemném zraňování mohou dostat a mohou si být největšími nepřáteli. Dříve byli jeden druhému Světlem, teď jsou si navzájem Temnotou. Čím jsou si podobnější, tím jsou si navzájem nebezpečnější. To je na polaritě nejzákeřnější. Dobro a Zlo totiž není fixní. I proto se Zlem nelze bojovat. Je totiž těžké ho jednoznačně identifikovat. Znáte to, každý sám sebe má spíš tendenci považovat za toho lepšího a v tom druhém vidět to horší.

Tento příběh se mnohokrát stal a je starý jako lidstvo samo. Dokonce mnohem starší. A v tom je ten zakopaný pes. Mimochodem i ve známém biblickém příběhu o Adamovi a Evě je vidět, že polarita tu byla už před jejich fyzickým vznikem (zakázaný strom, had...) a oni už do takového světa byli stvořeni. A prohloubila se " vyhnáním" Adama a Evy z Ráje a jakýmsi oddělením světa "božského" a "lidského".

Ten biblický příběh nezmiňuji proto, abychom se zbavili jako lidé zodpovědnosti za to, že necháváme polaritu růst ve svých životech, ale aby bylo vidět, o jak rozsáhlý a starý problém se jedná. Když se něco stane tolikrát a na tolika úrovních, je přirozené, že je to považováno za neměnnou a nezměnitelnou zákonitost. Za danost. Za boží zákon.

Na druhou stranu si myslím, že už jsme si toho boje, oddělování a vzdalování se užili jako lidstvo tolik, že už nás ta hra přestává bavit. A že je načase ji změnit. A protože jde o velké a staré paradigma, nečekejme, že to půjde mávnutím kouzelného proutku. Každý krok je ale cenný.

Mnozí na rozvolňování polarity a dávno vědomě pracují. Drží vědomí, že nic takového jako polarita ve skutečnosti neexistuje a nedovolují jí ve svých životech růst. V Bibli je mimo jiné psáno, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Jsem si čím dál jistější, že to není žádná prázdná fráze a že člověk má díky komplexní boží energii všechny nástroje k tomu, aby dokázal přetvořit svět.

Každopádně pro začátek je důležité vědět, že žádná energie nemusí stát proti jiné. V rámci jakési boží škály energií mohou existovat různé velmi rozdílné projevy života. Ale podstatné je, že od jednoho projevu k druhému vždy vede cesta, která umožňuje minimálně respekt a úctu, v lepším případě soulad a spolupráci. Ty energie, které jsou si podobnější, spolu mohou komunikovat a spolutvořit přímo, ty které jsou odlišnější, mohou být spojeny přes mosty a prostředníky. Nic nemusí stát proti ničemu.

Věnujte proto prosím pozornost tvoření těchto mostů, propojení, komunikačních kanálů. Pokud nelze jít po starých cestách, protože jsou bolavé, tvořte nové, nezatížené. Respektujte přitom svoji bolest nebo bolest druhých, pokud se objeví, ale zároveň otevírejte svou vírou, svým vědomí nové cesty a nová propojení. Přijměte i variantu, že nemusíte všechno chápat, protože život se v průběhu věků rozvinul do mnoha podob. Důvěřujte ale tomu, že všechny mohou existovat zároveň. Když o tom budete přesvědčeni a budete v to důvěřovat, bude se to dít.

Můžete třeba pracovat s tímto záměrem:

Nerozumím ti, ubližuje mi, jak se chováš, ale otevírám se tomu, abych ti porozuměl/a.

Nebo, pokud z jakéhokoliv důvodu cítíte, že ani nechcete druhému rozumět, že se k němu nechcete tolik přibližovat, můžete použít mírnější variantu tohoto záměru:

Nerozumím ti, ubližuje mi, jak se chováš, ale otevírám se tomu, abych našel/našla cesty, aby mě tvé jednání nezraňovalo a abych se toho nebál/a.

Někdy už je polarita tak vyhrocená, že je těžké dosáhnout znovu stavu lásky, ale i stav jakéhosi příměří, pokud ho dosáhnete, je v některých vyhraněnějších případech velkým úspěchem.

Všimněte si, že oba záměry pracují se slovním spojením otevírám se, což je přesný opak nejčastějšího řešení, kterým je uzavření a odpojení. Základem úspěchu je zůstat otevření (navzdory strachu a bolesti), protože jen v tomto stavu může přijít něco nového.

Takto lze pracovat nejen v mezilidských vztazích, ale i v rámci mnohem větších celospolečenských, celoplanetárních či celovesmírných témat. A stejně tak je tato cesta platná i směrem dovnitř, kdy pracujeme sami se sebou, kdy vnímáme, že nějaké části nás samých stojí proti sobě (tělo a duše, nějaké části v těle...). Nebojujte se sebou, nepřetlačujte nic, neovládejte se, neomezujte se a neizolujte se od ničeho. To vše jen zesiluje polaritu. Vše má svůj pozitivní základ, vše bylo na začátku dobré, jen došlo k chybám v komunikaci a v důsledku toho se navršily negativní zkušenosti a zrodil se strach.

Když půjdete touto cestou, věřte, že ušetříte spoustu energie, protože mnoho problémů otupí své hroty a mnohé ani nenastanou. Přesto se ale může stát, že na vaši snahu vytvořit pozitivní spojení některé energie nezareagují. Znamená to, že pravděpodobně už je energetický rozdíl mezi vámi příliš velký, nebo že dotyčná energie už nemá nic z toho původního božího vkladu a že zcela ztratila samu sebe, že je "vyprázdněná", "přepsaná".

Pak nezbývá než ji skutečně pustit, oddělit se. I toto je jedna z variant. Ale zdůrazňuji - jenom jedna z mnoha, ne jediná. Dokonce i zánik je v rámci božího řádu v pořádku jako jedna z možností tvorby. Zánik a následně vytvoření nové energie (vědomí, bytosti), která má vědomí svého smyslu. Ale je to krajní možnost.

Tak proč by v ní lidstvo mělo zůstávat, když existují tisíce dalších?