Otázky na prahu roku 2021

Blíží se konec roku a s tímto časem je už tradičně spojeno bilancování nad tím, co ten končící rok přinesl. Letos to všechno nabírá ještě trochu jiných rozměrů než v letech minulých, kdy šlo spíš o pohodové filozofování nad kávou a vánočním cukrovím. Je to nepochybně tím, že to, co rok 2020 přinesl, by si většina z nás dobrovolně nevybrala.

Nicméně i tak bych s vámi ráda sdílela několik myšlenek, díky kterým se na události, které nás všechny potkaly, možná budete dívat ještě trochu jinak.

Koronavirus otevřel řadu témat, ukázal spoustu věcí, narušil naše zaběhlé životy a donutil nás ke změnám, které by za normálních okolností nenastaly. Můžeme se na celou situaci dívat z různých úrovní, z různých stran, nicméně mně z toho všeho vyvstává jedno velké téma, které se pak projevuje v jednotlivých dílčích situacích a otázkách, které v současnosti řešíme.

Je to téma JEDNOTY. Koronavirus nám totiž naprosto nekompromisně ukázal, jak jsme spojeni s ostatními. A vůbec - že opravdu jsme spojeni! Že jsme spojeni i s těmi, o kterých jsme si mysleli, že s nimi nemáme nic společného. Všichni, ať už jsou duchovně otevření, či nikoliv, museli vzít v potaz, že jsme celek. Všechny to vede k tomu, aby si začali uvědomovat, jak fungujeme jako organismus, aby jim došlo, jak je ovlivňují postoje, chování, emoce a energie druhých. A nutí je to myslet ve velkém. Myslet jen za sebe, za malou skupinu, za jeden národ se ukazuje jako nedostatečné. A stejně tak je málo myslet pouze na zítřek, na týden dopředu, na měsíc.

Samozřejmě že to v první fázi přináší strach, paniku, chaos, prohlubuje to rozpory a ještě více zviditelňuje, co všechno není tak, jak jsme si mysleli, co všechno nepřináší úlevu a žádoucí řešení. Máme tendenci sahat ke známým a snadným řešením. A nejabsurdnější je, že řešení jedněch jdou často proti řešením ostatních. A tak je jedna část lidí přesvědčena, že vše kazí jiná část lidí - a naopak. Vyčerpávají spoustu energie tím, aby prosadili svou představu, své řešení.

Asi tušíte, že jsme ještě stále v této fázi. Zkoušíme v zoufalství všechna stará řešení, jedno přes druhé. Přetlačujeme se, usvědčujeme se, obviňujeme se. Vedení státu chaoticky zkouší tu to, tu ono, naslouchá střídavě těm i oněm. Výsledkem je bez nadsázky zmatený kočkopes. A čím dál víc je jasné, že nic z toho nepřinese kýžené řešení. Bude se muset zrodit něco nového, na jiné úrovni.

Může to vypadat, že některé jiné země jsou na tom líp než my. Tam státní aparát ještě nějak funguje, postižení jsou státem kompenzováni, politici mají větší autoritu, lidé jsou ukázněnější. Nejlíp jsou na tom na první pohled některé asijské země, kde jsou lidé nejvíc ochotni respektovat státní struktury, jsou ochotni se ve prospěch celku omezit. Daří se jim proto více zachovávat stávající způsob života. Co to přinese z dlouhodobého hlediska? To je jedna z klíčových otázek, na kterou se časem ukáže odpověď.

Já si troufám tvrdit, že z dlouhodobého hlediska se může ukázat jako vývojovější cesta, na které jsme my. I když to tak teď rozhodně nevypadá.

Rozpad starých struktur a následný chaos je nezbytným předpokladem toho, aby mohlo vzniknout něco opravdu nového. Každopádně my už jsme v chaosu. Je to proto, že u nás začal rozklad některých struktur už před vypuknutím epidemie.

Je ale třeba připomenout, že chaos je sice nezbytnou fází, nicméně je to fáze bez záruk. Je třeba počítat s mnoha ztrátami a s tím, že nás čeká hledání, tápání, diskuse. Bude to proces tvorby, který nemusí být vždy elegantní a nebude se všem líbit.

A tím se obloukem vracím opět k myšlence JEDNOTY.

Otázky, na které bude třeba si odpovědět, se budou týkat třeba toho, jak být spojeni s ostatními.

S kým jsem spojen/a? Dělá mi to radost? Prospívá to všem spojeným? Prospívá to naší společné tvorbě?

Chci být i nadále takto spojen/a? Musí to tak být? Která spojení a které formy spojení už jsou přežité a nefunkční? 

Která spojení mě otravují, infikují? (To, že něco existuje stovky, tisíce, miliony let, neznamená, že to tak musí být i nadále. To, že má něco stejné kořeny, stejný původ, neznamená automaticky, že to musí pokračovat stále spolu ruku v ruce a sdílet stejný osud.)

Nechám svá spojení zcela zaniknout, nebo budu hledat jen jiné formy spojení?

Pokud svá spojení nechám zaniknout, protože mi už neslouží, dokážu to udělat bez pocitu viny?

S kým a na základě čeho chci být spojen/a? Jak chci být spojen/a? Jaká forma spojení podpoří náš společný růst, naši společnou tvorbu?

Na naše spojení s druhými je třeba podívat se ze všech možných úrovní. Jedna věc jsou naše osobní vztahy, další jsou například společenské vztahy, uspořádání státu, ale i mezinárodní vztahy. Bude to široký a hluboký proces.

Nicméně jsou tu ještě vztahy, které cítí jen někteří, a to energetické vazby z minulosti, kořeny této reality, kořeny "lidství". I tady bude třeba popojít ještě mnohem dál a hlouběji. Tyto vazby ovlivňují současné dění mnohem více, než je na první pohled patrné. Je to téma velmi citlivé a bude třeba mnoho odvahy. Budeme muset prozkoumat, jak nám slouží spojení na základě tradičních přesvědčení (podle forem) např. jsme všichni lidé, jsme muži, jsme ženy, to jsou děti, jsme Češi... a další kolektivní identifikace.

Jak už možná tušíte, vede nás to nevyhnutelně k přeuspořádání našich vztahů. Zdánlivě pragmatické vztahy z minulosti, které pomáhaly kdysi přežít a udržet život, nás teď brzdí a tahají energeticky zpět. Je třeba vytvářet vztahy nové, na základě rezonance a aktuálních potřeb. To povede zákonitě k tomu, že se společnost energeticky rozvrství. Nicméně uměle udržovaná rovnost a stejnost je v tuto chvíli brzdou vývoje. To, co v minulosti zabraňovalo nejhorším propadům a možná mělo svůj smysl, se z dlouhodobého hlediska ukazuje jako neudržitelné.

Když se všichni vzdají sami sebe a omezí ve prospěch celku, když všichni budou zachraňovat ty, co zdánlivě nemůžou, nezbude časem nikdo, kdo by táhl, zachraňoval, protože všichni budou nemocní, vyčerpaní, dojdou finanční prostředky a energetické zdroje budou vyčerpané. Ve vzájemném spojení a zdánlivé solidaritě všichni společně zanikneme. To, co je udržitelné v malém a z krátkodobého hlediska, není udržitelné ve velkém a dlouhodobě. A mnoha lidem už to dochází.

Cestou je rozvoj vědomí a individuality a následná tvorba a propojování těch, kteří vědí, kdo jsou, kteří spolu rezonují. Jen takoví lidé v rámci rezonance, sdílení a společné tvorby mohou zvednout hladinu energie, přijít s úplně novými řešeními a nastartovat pozitivní vlnu, na kterou pak mohou nasednout i ostatní. Inkarnované duše, se kterými Martin hovoří, v poslední době zdůrazňují, že v současnosti je na Zemi nejspravedlivější energetické pole, za posledních 2000 let. Jinými slovy to znamená, že můžou všichni, že pro každého existuje řešení. Jen je třeba se otevřít a hledat cesty.

Do nového roku nám všem proto přeji, aby se nám podařilo podívat se na naše spojení úplně novou optikou, abychom si dovolili osvobodit se z těch vazeb a vztahů, které brzdí náš vývoj, radost ze života a kreativitu a abychom začali tvořit nová spojení a nové cesty na úplně nové úrovni.

© Iva Uhlířová, 2020. Text smí být šířen, kopírován a používán pouze pro nekomerční účely, a to jen v nezkrácené podobě a s uvedením autorky článku a zdroje s aktivním odkazem.