Není růst jako růst

Jinak roste dub, jinak roste smrk. A jinak by měl růst člověk. Ale jak? Kdo skutečně jsme? Nezapomněli jsme to?

S lidmi je to jako se semínky. Až když se rozhodneme růst, zjistíme, kdo skutečně jsme. Až tehdy se může projevit, co v nás skutečně je. 

Proto se paradoxně někteří lidé nikdy pro růst nerozhodnou. A byli by nejradši, kdyby to tak udělali i ostatní. 

Jiní se sice rozhodnou, mají touhu po sebeobjevování a sebeprojevení, ale mají o růstu zkreslené představy.

Slepé cesty

Duchovní růst totiž není nějaké stoupání po žebříku do nebe. Cílem nejsou žádné extatické stavy, odpoutávání se od reality a vystřelování vědomí do ideálních božských světů kdesi mimo tuto realitu. Není to ani posilování se magickými rituály.

Taková cesta je samozřejmě možná a každý má právo prožívat to, co si zvolí. Ale jak říká známé moudro: s čím kdo zachází, tím také schází. Výsledkem takových duchovních aktivit často nebývá hlubší pochopení zákonitostí života a smysluplná tvorba, ale pocit výjimečnosti, duchovní bludy a rozpor získaného "poznání" s dosavadními prožitky a realitou.

Poslední desetiletí až staletí "duchovního vývoje" lidstva se bohužel nesou převážně v tomto duchu. A ani se nedivím zcela přirozenému přiklonění části lidí k vědě, která se stala do jisté míry vysvobozením z takových pomýleností.

Díky tomu se ale v tuto chvíli v podstatě zmítáme mezi dvěma extrémy: striktně vědeckou interpretací zákonitostí života a různě pochybnými duchovními směry, kam počítám i stávající "seriózní" náboženství.

Takže člověk, který chce růst, nemá zdánlivě moc na výběr. Ale naštěstí opravdu jen zdánlivě.

Bůh není daleko

Součástí "duchovního vývoje" v posledních staletích totiž bylo i to, že jsme spolu s organizovanými náboženstvími přijali i myšlenku, že Bůh je "vysoko na nebesích", není snadné porozumět jeho záměrům a že je potřeba pro spojení s ním využít prostředníky, tlumočníky, zasvěcence, kteří mu rozumí.

A i když už se dnes většina lidí u nás k žádnému náboženství nehlásí, ty vzorce, že to božské je kdesi daleko nebo skryté a že bez nějakého duchovního učitele růst nemůžu, jsou v nás silně zakořeněné.

Ale je to jen iluze. Růst můžeme naprosto přirozeně - a sami.

Zjemnění jako klíč

Přirozený a zdravý duchovní růst není lineární. To znamená, že není nějaká jedna vytyčená cesta, jedna konkrétní vlastnost či činnost, která nás k Bohu dovede. Bůh totiž ani není v nějakém bodě, do kterého se dá dojít.

Bůh je všechno, je všude, proto i přirozený vývoj je vlastně růst do mnohorozměrnosti. Možná by se pro něj hodilo více slovo rozvoj. Tak jako roste dub a košatí se, tak se má potenciál košatit i člověk. Jen jeho rozsah je výrazně větší.

Člověk má potenciál mnohorozměrnosti a duchovní růst je o objevování a prožívání těchto rozměrů.

Základním nástrojem takového růstu je zjemňování a zcitlivování.

Cokoliv, co vás zjemňuje, zcitlivuje, uvolňuje a přináší nové podněty, vás vlastně podporuje v duchovním růstu. Třeba hudba, malování, povídání s přáteli, hraní s dětmi, čtení, procházky v přírodě, plavání... Takové věci jsou z hlediska vašeho růstu velmi důležité a podporují spojení s duší. A když můžete být uvolnění, přirození, otevření a komunikovat a sdílet to vše spolu s dalšími lidmi, všechno se umocňuje a znásobuje.

Tím rostete přirozeně a vaše energie se zjemňuje, rozšiřuje, vaše energetické pole se zvětšuje a košatí. Začne se tak přirozeně a nenásilně (pouze na základě rezonance) prolínat s energetickými poli jiných lidí - i s jemněhmotnými světy.

Ano, proto malé děti ještě běžně tyto světy vnímají - jsou uvolněné, přirozené, nehrají žádné role. Jakmile ale začnou přijímat nastavená pravidla, přestanou s těmi světy rezonovat, energeticky se jim vzdálí. Proto taky naše uspěchaná a na výkon orientovaná společnost má pocit, že Bůh je daleko nebo že vůbec neexistuje.

Vše je ale relativní. A není to o Bohu a dalších vysokovibračních bytostech, ale o nás. Je to naše volba, kolik z božského potenciálu vnímáme a máme ve svých životech. Přitom stačí tak málo a náš život by mohl být mnohem lehčí a bezpečnější.

Proč se rozvíjet

Rozvíjení jemných rovin totiž s sebou nese i schopnost tvořit, ladit a předvídat budoucnost.

Čím máte jemnější a rozvinutější energii, tím víc jste "napřed" oproti ostatním. Jste zkrátka tou nejjemnější částí sebe sama v budoucnosti. Dá se říct, že čím víc je někdo zavřený, hrubý, omezený, tím víc jste proti němu "napřed". Nebo ještě z druhé strany: čím víc se zjemňujete, rozptylujete své energetické pole, tím víc do budoucnosti dosáhnete.

To znamená schopnost odhadnout s různě velkým předstihem, kam to, co se v těch pomalejších rovinách života tvoří, vede. Dává to možnost včas reagovat a postupovat životem jemně a s citem, bez zbytečných extrémů. V minulosti bylo např. díky tomu zachráněno velké množství životů, kdy mnohé komunity jemnějších lidí včas opustily své domovy, aby se nestaly oběťmi nájezdníků.

Do budoucna nám to dává velké možnosti vnímat, kam vedou kroky, které děláme dnes. Vidět, jakou budoucnost tvoříme, a mít možnosti dělat včas korekce, ladit současnou situaci, pokud se nám ta budoucnost, která se tvoří, nelíbí.

Už dnes to spousta lidí cítí a přirozeně to tak dělá. A čím víc jich bude, tím bude vše snazší.

Většina lidí ale zatím buď necítí nic, nebo cítí jen něco. Často se zaměřují jen na svůj malý životní okruh, na to, co znají. Žijí ze dne na den a nechtějí moc vnímat, co svými postoji a rozhodnutími způsobují v širším prostoru a co tvoří do budoucna. Chtějí jen jednoduše přežít nebo si užívat to, co je. (Za vzletná slova o přítomném okamžiku a žití "tady a teď" se taky může někdy schovávat vytěsňování, stagnace a nechuť skutečně růst.)

Pak se ale snadno stane, že jednoho dne budoucnost takové lidi nepříjemně překvapí. Není to blesk z čistého nebe, spiknutí osudu či "nevyzpytatelné cesty Páně". Je to přirozený důsledek toho, že nerostli, nezvědomovali se a nepodíleli se na tvorbě společného prostoru a své budoucnosti. Přenechali tak prostor jiným. Proto tomu, co přichází, nerozumí. Cítí, že nemají nástroje k řešení, cítí se ohrožení. Hledají, o co by se najednou opřeli a zachytili. Stávají se snadno oběťmi okolností a zejména různých obchodníků s návody na snadná řešení.

Nezůstávejte napůl cesty

Rozhodněte se proto pro skutečný růst, ať jste v jakémkoli bodě svého života. Neztrácejte čas. Duchovní růst není aktivita na volný čas.

Vaše duše vás krok za krokem vedou k propojení s vysokovibračními světy, které pro vás je přirozené a srozumitelné. Budou se vám otevírat inspirace, možnosti a řešení, při kterých klidně můžete mít nohy na zemi, být rodičem svých dětí a mít z čeho platit účty. Proto se nebojte, důvěřujte svým pocitům a rozhodněte se skutečně objevit a projevit, co ve vás je.

Stanete se spolutvůrci okolního světa a budoucnost vám vždycky bude ukazovat svou přívětivější tvář.

Protože to bude i vaše tvář.

Bonus:

O semínku, které se bálo vyrůst  

Příběh na motivy článku vytvořený ve spolupráci s AI

V hloubce země spalo malé semínko. Bylo tam ticho a temno, jen občas se k němu donesl šepot světa nad ním - vzdálený smích dětí, zpěv ptáků, šum listů ve větru.
Semínko cítilo, že tam nahoře je svět plný světla a vůní. Ale spolu s touhou jej poznat se v něm rodil i strach.

"Co když mě vítr ohne k zemi? Co když mě bouře poláme? Co když si mě nikdo nevšimne? Co když zůstanu sám?" šeptalo si.
A tak zůstávalo schoulené v hloubce půdy, neochotné vyslat první klíček.

Jednoho dne se nad jeho skrýší ozval hlas kosa. "Podívejme, co to tu máme," ťukl zobákem a sezobl jiné semínko, které leželo příliš blízko povrchu. Naše semínko se zachvělo. Uvědomilo si, že i zůstat semínkem a nevyrůst může být nebezpečné - a že může být sezobnuto, aniž by kdy spatřilo slunce.

A tak se nadechlo - a vyslalo malý kořínek do hloubky. Pak ještě jeden a nakonec tenký klíček směrem vzhůru ke světlu. Každý den o kousek víc. Kořeny se zaplétaly s půdou a držely pevně. Klíček sílil, měnil se v kmen - a kmen rostl. A když přišla první bouře, větve se prohýbaly, listy šuměly, ale kořeny držely.

Semínko, které se kdysi bálo, se stalo stromem s pevnými kořeny a rozvětvenou korunou. Stromem, který začínal chápat, jaké dary mu růst přinesl.

Měl stín, kde mohl, kdo chtěl, odpočívat, i listy, které mu šeptaly o věcech přicházejících z dálky. Kořeny mu přinášely vodu i v obdobích sucha a jeho kmen se stal domovem pro drobný hmyz a ptáky.

A nebyl v tom lese sám. Kolem něj rostly další silné stromy. Dotýkaly se navzájem, sdílely živiny pod zemí, varovaly se navzájem před škůdci a posílaly si vzkazy skrze neviditelnou síť kořenů.
Když přišla bouře, opíraly se o sebe a jejich spleť kořenů držela půdu pohromadě.

Tehdy pochopil: Být stromem mezi dalšími silnými stromy znamená patřit do společenství, ve kterém jsou všichni větší a silnější než kdokoli z nich sám.
A že skutečné bezpečí nevychází z opatrnosti a skrývání se, ale z odvahy růst.

© Iva Uhlířová, 2025.

Článek smí být šířen, kopírován a používán pouze pro nekomerční účely, a to jen v nezkrácené podobě a s uvedením autorky článku a zdroje s aktivním odkazem.