Duše jako klíč k evoluci
Lidská DNA je fascinující molekula, která uchovává stavební plány života. Je pozoruhodně stabilní: udržuje svou strukturu a funkci po miliony let, předává genetickou informaci z generace na generaci a většinou odolává chybám. Právě tato stabilita je obvykle chápána jako jedna z největších výhod evoluce.
Ale co kdyby byla také jejím limitem? Co kdyby právě tato věrnost sobě samé stála za neschopností lidského těla udržet se při životě déle než několik desítek let?
Od vysokovibračních duší a z rodových příběhů víme, že vše, co je příliš stabilní, opakující se, předvídatelné, je na cestě k zániku.
Klasická biologie nám ale říká, že účelem DNA je předávat genetickou informaci dalším generacím. Jinými slovy: život neexistuje kvůli zachování jednotlivce, ale kvůli zachování druhu. Smrt těla je tedy v tomto kontextu považována za přirozený a dokonce nutný proces.
Jak se při té myšlence cítíte? Být jen jedním článkem v jakémsi dlouhém řetězci, o kterém nemám tušení odkud a kam vede, ani proč chce být vlastně zachován…
Já osobně při té myšlence žádné nadšení do života rozhodně nepociťuji. A ani se nedivím, že tradičním společníkem mnoha současných lidí je pocit marnosti, protože věda v tomto směru žádnou smysluplnou perspektivu nenabízí.
Takže nám nezbývá než trochu zčeřit vědcům vody a drze se podívat za hranice ověřeného poznání.
Co kdyby tedy smrt nebyla nevyhnutelným zakončením života? Co když je smrt vlastně důsledkem toho, že DNA funguje pouze v omezeném, nouzovém režimu? Co když plný potenciál lidské DNA zůstává uzamčen, neaktivní, protože se buňky "rozhodly" hrát na jistotu a držet se "zavedených cest"?
Dnes už věda uznává, že důležitou roli v tom, jak naše tělo funguje, nehraje jen samotná DNA, ale také to, jakým způsobem se její části používají. Ví se, že geny se mohou "zapínat" a "vypínat" podle toho, co tělo právě potřebuje — a to bez toho, aby se samotný genetický kód musel měnit. Genetický plán tedy zůstává stejný, ale to, co z něj buňky skutečně využijí, se může výrazně lišit. A právě v tom – ale možná nejen v tom - se otevírá nový prostor pro lidský vývoj.
Víte, že v současné době se do lidských těl inkarnuje stále více vysokovibračních duší. Tyto vědomé bytosti pocházejí ze sfér, kde je nesmrtelnost běžná.
Vysokovibrační duše nejen zvyšují vědomí konkrétních lidí a tím pádem lidstva jako celku, ale otevírají a zvědomují i fyzické roviny těla, s nímž se spojují. Jejich přítomnost není jen duchovní záležitost, ale má čím dál víc dopad i na biologickou úroveň bytí. Aktivují se s nimi dosud nevyužité části DNA a otevírají se možnosti, které dosud nebyly přístupné.
Je třeba počítat s tím, že to může vést nejen k urychlenému vývoji určitých skupin lidí, ale také ke kvalitativní proměně lidského těla samotného. DNA, která byla dlouho stabilní a téměř neměnná, může začít rychleji reagovat na nové impulzy a postupně měnit svůj výraz i strukturu.
Vědomí jedinců s vysokovibračními dušemi tak už není jen pozorovatelem biologického procesu, jako tomu bylo v minulosti, ale stává se jeho přímým tvůrcem.
Otevírá se budoucnost, ve které lidské tělo už nemusí být jen nosičem genetického programu, který končí smrtí. Může se stát živoucím nástrojem neustálé proměny a růstu, spolupracujícím s vědomím na dosud netušené úrovni.
Možná se již brzy ukáže, že život, jak ho známe, je jen jednou z kapitol mnohem rozsáhlejšího příběhu.
© Iva Uhlířová, 2025.
Článek smí být šířen, kopírován a používán pouze pro nekomerční účely, a to jen v nezkrácené podobě a s uvedením autorky článku a zdroje s aktivním odkazem.